Mt. Kinabalu Int. Climbathon 28th summit race (33 km, 5:26:45, ↑3000 m, ↓3200 m)

posted in: race | 0

Are you tough enough? Climb up to Mt. Kinabalu 4095 masl within three hours and then run twenty km down? It was really tough but very big experience for us. Next year would like return.

Petr, Eva, Ruth, Sasha

česká verze je pod anglickou

We tried register for Summit race (only 120 men can join) and we got in. We didn’t expect how difficult this race – climbathon will be. Eva registered for Adventure race, which is also tough enough. We bought ticket to Kota Kinabalu (cheaper and directly from Taipei from Air Asia). Race was well organized and we used shuttle bus from Sabah Tourism (Only Sasha lost before leaving the bus as usually) directly to Kinabalu Park for race briefing.
We saw the majestic Mountain Kinabalu from bus and then started be little nervous, the fact that summit cut time is just 3:00 (extended from 2:45) for men and 3:20 for women didn’t help me with my worries. After introduction we moved to our hostel (Rina Ria Lodge) with dorm style (12 beds,  30RM per nigh) just 700 m from start (Headquarters) of race. No any problem there, good cuisine, friendly. We ate some food, little talk with other runners and went sleep early.
I wake up early and kept thinking about if I should take jacket and one bottle in belt or just simple belt with few gels. Skilled Ruth said don’t need jacket, but I worried will be cold around summit, even we are just six degree north of Earth equator, but over four thousand meters? Finally decide take belt with light jacket and one bottle and few gels, which worked well for me.
 
Mood was good on start place, but could feel respect between runners from following climb up. Start was at 7 am and 56 runners went up to the summit of Mt. Kinabalu – the highest peak of the Borneo Island, with drumbeats behind. First part was 4.5 km on the steep road from Kinabalu Park Headquarter 1564 m to Timpohon Gate 1866m, and it was not easy introduction of the race. But really hard effort begun behind the Gate and kept the entire course of 33 km.
 
I run just flat parts of the trail, because ascent of this trail was really steep with very tall stone steps. Actuall I don’t remember race where I have to help my legs by pushing arms like here. Some runners were already far before others, and also some local runners and some Clement Dumont (Asia Trail) switch me. I walk for a while with one Kenyan guy and he really fought with this kind of trail.
I was happy that I took my own water, because the water station were just few bottle on the trail and you have to grab one and drink and just let on again the trail, when I understand this I miss few. Reach just crossroad above Layan Layan Hut 2702 m took me 1:10, but also took me lot of energy and still 1400 vertical meters were coming, omg. It was really hard, I have never done this before.
Around Gunting Lagadan Hut (3323 masl) Ruth Croft told me something about good non-raining weather and disappeared in the cloud with her machine pace up. In cloud was little raining and little cold and I found the minimal moral support in my jacket. I reached impressive rock plate with the guide rope – maybe was better didn’t see through the cloud what I had to climb on it. Few demons runners with Japanese leader Dai Marsumoto (2:17:29 on the summit from start and finished in 4:11:25, impressive) appeared from the cloud and already run down from the summit.
The cloud uncovered the rocky heaven in higher altitude and I could see everything around, but I nearly couldn’t see because very difficult was moving in this altitude for me (also after 2500 vertical meters of hard ascent). I reached Low`s Peak 4095.2 m and touched the top desk in 2:44:06, which will be even enough with original cut time. But enough was no energy in my muscles to run properly down. I stood few moments and tried look around and enjoy this, didn’t enjoy so much. No enough energy in my overloaded muscles was during the run down from the top. I met Sasha; he was last man before 3 hours cut time on summit.
Run down was really not easy for me – how to save muscle and energy for descent is main goal for next year. Run down back to crossroad took 50 minutes for me (up 1:35). I was happy be there and I expected just easier run 6km down to road in Measilau Resort. But It was wrong exception; the no easy and little pain descent was with few energy taking uphill. I shared this part with Nicol Boyd from HK, but he was good in running down and I could keep him in last longer descent to the Measilau Nature Resort 2000 m. These six kilometres took me one hour and it was really not easy.
Great I reach road and now “just” ten kilometres down to finish in Kundasang town. I wanted cry there, no because positive emotion, because so pain for me and really hard pushing to move down. Also was angry who designed this ten km run on hot asphalt route after difficult trail run. It was fight; it was also fight for Eva next day (her Chinese version later here). Sasha was just few hundreds meters behind me in half way when we walked up to some easy hill.
Both tried best of our rest and reach and walked up finish ascent in agony. We crossed finish line in 5:26:45 and 5:29:16, respectively – on 11 and 12nd place from 15 men finishers. Ten women finished this summit race with leading Ruth Croft with amazing time 5:01:39 and with much more smile on her face in finish line then me and Sasha. Eva supported us in nursing tent where we took rest. Sasha talked some nonsenses in Russian when they ask him where is he, it make my first smile on my face.
Now we can answer on the question “Are we tough enough?” Hmm, we finished, it was very tough, and we wish return next year and hope will enjoy this run with better condition. Thank you Mt. Kinabalu. Also thank belongs to Inov8 (Trailroc 245)and Titan socks which provide enough supprot for this hell run.


Maps (Summit and Adventure races)

official website:  Climbathon
video 2012: https://www.youtube.com/watch?v=LImstVaTBck 

Direction (summit race)

Kinbalu Park Headquarters 1564m →  Timpohon Gate 1866m →  Layan Layan Hut 2702m →  Sayat-Sayat Hut 3668m →  Low`s Peak 4095.2m – (back) →  crossroad above Layang Layang Hut →  Mesilau Nature Resort 2000m → Kundasang Town 1600 m

map, gps

CZE česká verze:

Indonésie – ostrov Borneo. Cestovatelsky oblíbená destinace, písečné pláže, deštné pralesy s unikátní faunou a florou, termální prameny, rozmanitými skalními útvary, exotickým jídlem… cože, skalní útvary? Mt. Kinabalu – kamenná koruna třetího největšího ostrova na matičce zemi vyčnívající z mraků ve výšce 4095 m. Většině cestovatelů bere dech již pohledem ze zdola, těm náročnějším během dvou až tří denního výstupu, no a bláznům něco přes čtyři až šesti hodinami nahoru a pak oklikou dolů. A o tom je tento příběh.

Are you tough enough? 

Pokusili jsme se zaregistrovat do závodu, který nám doporučila kamarádka (která byla šampion minulý a vlastně i tento rok). Pro Summit trasu (až nahoru) potřebujete mít již odběhnutý podobný závod či doporučení od národní horské asociace (nebo jako to přeložit, v ČR jsem nic takového neběžel tak to asi těžko) V naší domovské destinaci – Taiwanu jsme se zúčastnili závodu, který se dostal až do výšky 3400 m (o tom a běhu na Taiwan na našem blogu, www.taiwanbeastrunners.com) a to stačilo na registraci pro summit závod. Přítelkyni Evu ne nechám doma a zaregistroval jsem jí do adventure závodu, který se běží „pouze“ do výšky 2700 m. Taiwan Beast Runners posádka: Petr, Sasha, Ruth pro summit a Eva pro adventure race. No uvidíme, jak to zvládneme.

Kamenná stolička 

Nebývám moc nervózní před závody, ale když jsem viděl ten kamenný zub vyčnívat z mraků na vlastní oči tak jsem začal pochybovat a nervóznět. Večír před závod nám sdělili, že cut time na vrchol se prodlužuje pro pány z 2:45 na 3 hodin a pro dámy o dvacet minut více. No dobrý, ale i tak mě to přijde pekelný, jak se zítra vyškrábu z 1564 m do 4095 metrů nad mořem? Provádím v hlavě nějaký kalkulace a pořád mě to vychází přes tři hodiny a to jsem nezapočítal koeficient nadmořské výšky. No vlastně když se dostanu na vrchol tak to bude doposud můj nejvyšší výstup.

Ráno moudřejšího večera

Jsme ubytovaný kousek od startu pokoji s šesti palandami s ostatníma běžci. Hezké místo, s dobrou kuchyní. Po večeři trochu klábosíme a vtipkujeme, ale jdeme brzo spát. Pro jistotu sním pár špuntů do uší, protože nebudu riskovat, že mě probudí nějaký chrápající Malajsijec. Ráno moudřejšího večera a usínám s přemýšlením o tom co vzít s sebou…

Probudím se velice brzy, protože jsem začal přemýšlet o výbavě. Organizátor bude zásobit pouze vodou a energii si musíme vzít s sebou. Impresivní loňské fotky z vrcholu dokazují, že většina běžela jen v tričku, ale já jsem nechtěl nic podceňovat, i když jsme jen nějaký 6 stupňů severně od rovníku, tak stále to je hodně vysoko a večerní teplota nebyla na tričko. Nakonec jsem zvolil opasek s místem pro dvě malé láhve a jednu jsem nahradil větrovkou, v kapse opasku jen pár gelů (nedostatečně).

 

Výhled na Kinabalu na startu 

Přesouváme se chladným ránem na start (to se omlouvám, ale při životě na Taiwanu vám teploty pod dvacet přijdou opravdu chladné), kde se již shromažďují ti nejodvážnější z odvážných a jejich doprovody. I Eva nás šla vyprovodit a zachytit dobrou náladu, i když jde cítit nervozita, do fotoaparátu. Počasí se zdá být dobrý (nahoře prý osm stupňů) a je dobrý výhled na vrchol Kinabalu, i když možná by bylo lepší to nevidět, protože nahoru to je pouhých 12.7 km, ale člověk musí vyšlapat 2700 vertikálních metrů. Pod 3 hodiny? A pak dalších 10 bolestivých kilometrů dolů na silnici a další 10 pekelných (v závodě bych použil jiný přívlastek) kilometrů po silnici do cíle. Suma sumárum 33 km s 3000 pozitivními a 3200 negativními metry, teda i při těch pozitivních převládali negace. Pobíháme kolem startu za účelem se rozhýbat a zahřát, i když prvotní stoupání nás zahřeje dostatečně. Tak už to odstartujeme.

Nelehký start, vlastně nic tam lehkého nebylo

Start a bubnování vyprovází celkem kolem 60 jedinců směrem k vrcholu. Teda ne přímo, nejdřív trošku seběh a pak strmé 4 kilometry po silničce do kopce, kde začíná trail. Mezi startujícími byli i dva Keňani a ty na té silnici berou čáru, a pár statečných za nimi vlaje, asi se těší již na vrchol. Ta silnice nebyla zadarmo a myslím, že ji příště raději dám volněji. Po čtyřech kilometrech běh konečně na stezce, no spíš rychlá chůze ve stoupání.

Velice hezký trasa v lese, kdybych na to měl celý den tak bych si to snad i více užil a kochal se. Teď mám oči zabodnuté do země, protože stezka je tvořená kameny, kořeny a občas dřevěnými schody a já si uvědomují, že nepamatuji závod, kde jsem si musel pomáhat rukama o kolena, či občas přitahovat zábradlí (možná v Run Up na Taipei 101). No prostě to příroda postavila strmý a je nutné dělat vysoké kroky, což ubíralo na svižnosti a ještě rychleji na energii.

Na rozcestí na summit to sranda nebyla a pak již vůbec

Asi po dvou kilometrech docházím jednoho z Keňanů a chvíli dupu za ním a pozoruji jeho hubená lýtka, jsou to rychlý hoši, ale terénní běh je pro ně velikou výzvou – tenhle kopec pro každého.

Ve 2700 m (za 1:10) jsem okolo 8 pozice, a zdá se, že bych to na ten vrchol snad mohl i stihnout pod tři hodiny. No ale již toho mám trochu plné zuby a to je ještě přede mnou kupa metru a ještě v řidším vzduchu. Po pár chvílích mě dotáhne kamarádka (Ruth Croft, minulý rok to tu vyhrála) a já se jí snažím trochu udržet. Ale za chatou v 3400 metrech mi povídá něco o tom, že je ráda, že je dobré a nedeštivé počasí a mizí mi v mraku. A v tom mraku prší… Ruth byla letos šest týdnů v Nepálu (s 60km závodem startujícím v pěti tisícech) a nadmořská výška jí vzala pár kilogramů podkožního tuku a pravděpodobně přidala pár červených krvinek – no prostě se tady na Kinabalu to zúročí a doběhne jako první žena (celkově šestá) za pět hodin a dvě minuty.

Mráček

No když už se táhnu s tou větrovkou, tak bych si ji mohl i nasadit v tom mraku, a doufat že v ní najdu nějakou morální oporu. No je mi trochu tepleji, a konečně narazím na pekelnou kamennou plotnu (ještě trochu větší sklon a horolezci by tu měli pár kilometrů kvalitního rajbasu). Kráčím v mraku podél vodicího lana a jsem rád, že tam je, protože by mozek asi nezvládl přemýšlení, kde vede správná cesta. Je to dlouhý a náročný, a když se mi začíná zdát o čertech tak se jeden vynoří z mraku a již si to zbíhá brutálním tempem dolů. To byl Japonec (Dai matsumoto) za ním místní malý, ale o to rychlejší Malajsijec (Daved Simpat), pak Nepálec (Homlal Shrestha) a do čtveřice vysoký Keňan. Borci to jsou a mě ještě čeká se dostat z mraku a pak doškrábat na Low’s Peak 4095.2 m a dotknout se vrcholové cedule.

Vystoupal jsem z mraku (jak Jack na fazoli), a mohl jsem se rozhlédnou po tom kamenném království v oblacích. Doslova dech beroucí pohled a to jsem toho již na dýchání neměl dostatek. Ta nadmořská výška s rychlým výstupem mi dala opravdu zabrat. Závěrečný výstup na kamennou špici jsem už ani nevnímal a dostal jsem se tam v celkovém čase něco přes 2:44, super.

Epický moment, který jsem si moc neužil

Na vrcholu jsem se pokusil na moment zastavit a pokusit se rozhlédnout kolem a zkusit si užít ten pohled. Popravdě to jsem si to moc neužil a vydal jsem se se svými rosolovitými nohami dolů. Přepnout z náročného výstupu do svižného seběhu mi vůbec nešlo a místní starší Malajsijec mě předbíhá a já závidím, jak ladně mu to jde. Co si budeme povídat, je to trošku lehčí než nahoru, ale o to více bolestivé. Potkávám pouze pár závodníků, kteří se dostanou až na vrchol (kamarád Sasha byl poslední pod tři hodiny) a zbytek předbíhám o trochu níže, ti byli posláni zpět asi ve 3500 metrech, protože by se na vrchol nedostali včas. Celkem se nahoru dostalo, a dokončilo, 14 běžců a 9 běžkyň z asi 60 startujících.

Finální úsek na plotně byl v deštivém mraku a plotna se stala téměř kluzištěm a já se občas musím přidržovat toho lana, ale i tak mi to párkrát ujede. Konečně se dostávám na „měkkou“ zem, ale pro změnu musím dělat hluboké kroky z vysokých kamenů, což není žádné labůžo. Níže mě je konečně trochu lépe, dokonce sundávám i větrovku a snažil jsem se trochu rozběhnou dolů. Z profilu trati vím, že být to mělo, více méně, být jen dolů s menším stoupáním před silnicí. Bohužel jsem se mýlil a bylo tam více než méně kratších úseků nahoru.
inov728x90.jpg

Špatné předpoklady

Pouhých 5.5 kilometrů mi zabralo hodinu. Půlku z toho sdílím s chlapík z Hong Kongu, a v závěrečném strmém seběhu ho ztrácím a dokonce se mu podařilo hodně stáhnout i na deseti kilometrech silnice do cíle. Když já se konečně dostanu na silnici, tak se mi znovu zdá o čertech. Silnici tvrdá, kdo by to byl řekl, a rozpálená od poledního sluníčka. Nevím, jestli se mi chtělo více brečet, či více nadávat kdo přidal tuhle silnici na konec – do roku 2012, kde to vyhrál Kilian, to byl jen klasický Climbathon s během jen nahoru a pak dolů na trailu.

Ta mrcha silnice

Čas a energie co se mi podařilo udržet na terénní části, si ta mrcha silnice nemilosrdně vzala. Normálně bych to běžel určitě pod 40 minut (se závěrečným dlouhým stoupáním), ale teď jsem se tam trápil skoro 50. Dokonce jsem za mnou zahlídl i kámoše Sashu, který stáhl můj vrcholový náskok. Gely mě již dávno došly a ani nevím, zda mám hlad, ale hlavně už bych si přál být zpět v cíli, kde na mě čeká Eva.

Dalo to přemáhání a do cíle to je jen 1.5 km, ale v dlouhém stoupání. Aplikuju Indiánský běh do toho kopečka a konečně mohu i zahlídnout cíl. Cílem probíhám, asi bez úsměvu, na 11 pozici s časem 5:26:45. Konečně, za odměnu se nechám rovnou položit na lůžko. Pozdravím Evu a pak jí jsem akorát schopný říct, že potřebuju nějaký ovoce, či nějakou studenou limonádu. Po chvíli přiložili kamaráda Sashu na druhé lůžko a asi toho také měl plné kecky. Když se ho ptaly rusky, v jeho rodném jazyce, kde se nachází, tak mlel nějaké ptákoviny čínsky, a to vytvořilo prví úsměv na mém obličeji.

Bylo to drsné a zítra je na tahu Eva

Trochu jsme si odpočinuly a pak se šli i najíst na místní market, úplně mě bylo jedno, že ty divné nudle, chutnali ještě divněji, ale byl jsem rád, že mám něco do sebe. Koupili jsme kokosové šťávy a asi tak pět kilogramů ovoce (znáte durian? nejsmradlavější ovoce) a zeleniny na regeneraci. Potřebuju se dát trochu do kupy, protože Eva poběží druhý den adventure race, který vede po stejné trase (23 km), ale jen do 2700 m a já jí slíbil, že poběžím s ní (část fotek v článku je z toho dne). Což je další příběh, který by měla vyprávět ona (více v angličtině či i v čínštině na našem blogu www.TaiwanBeastRunners.com), ale já vám jen řeknu, že si zkusila taky hodně. Dokonce na mě i křičela, když jsem se jí v těžších chvílích snažil poradit a nutil ji jíst banány. Na rozdíl ode mě dokonce dostala i nějako hotovost za desáté místo v kategorii.

Expedice se vydařila, všichni jsme dokončili, a dokonce jsme si již ten večír slíbili, že to příští rok zkusíme znovu. Další den relaxace na ostrovech u Kota Kinabalu. Děkujeme a neviděnou.

článek též na Rungo.cz: Jak se běží na nejvyšší horu Bornea
:

inov728x90.jpg

This is window to my diary, should works fine on computer:

more pitures are here: 20141018_Kinabalu Summit Race

some Pictures:

inov336x280.jpg

Leave a Reply